PROJECT DEVELOPMENT - Strategické řízení projektů na míru
Email: info@jakubjonas.com Tel:  +420 603 922 253

Co je vlastně zodpovědnost aneb když stačí málo a vše může jít do háje.

Za dobu uplynulou od chvíle, kdy jsem dopsal poslední článek, kolem mě prošly desítky témat, která mě zajímají, fascinují a mnoha lidem unikají a přitom patří k těm nejdůležitějším. V poslední době se nejvíce setkávám se slovem zodpovědnost; mnoho lidí neví, co to vůbec znamená a jak je tohle na první pohled běžné slovo důležité. Také úzce souvisí s mým tématem a tím je zpětná vazba. Proto jsem se rozhodl se na něj víc zaměřit. Podělím se s Vámi o vlastní zkušenosti s tímto tématem a pokusím se vám to slovo přiblížit, protože není radno ho podceňovat. Vnímám, že by to pro vás mohlo mít přínos, stejně jako to má přínos pro mě a to každý den. Takže si držte klobouky, protože pojedeme z kopce a procházka růžovým sadem to opravdu nebude.

Zodpovědnost můžeme brát ze dvou hlavních pohledů, podle slovníku to je:

  1. Zodpovědnost vůči něčemu, někomu, je to postoj jednotlivce vycházející z morálních principů, že by se měl chovat určitým způsobem ve prospěch ostatních, resp. v určitém vyšším zájmu
  2. Zodpovědnost za něco, za někoho, je to předpoklad, že způsob provedení vymezených činností v určené oblasti něčí působnosti vyvolá pro tohoto člověka odpovídající důsledky. Když to zjednoduším, je to vědomí, že to co udělám, bude mít určité důsledky vůči mně a já jsem za ně zodpovědný. Nikdo jiný.

Prošel jsem několik diskuzí a definic, ovšem tyto patří k těm nejvýstižnějším. Také tam zaznělo slovo odpovědnost, která je spíše bližší k právně-politickému významu. Ovšem ať používáte slovo odpovědnost nebo zodpovědnost, obě jsou retrospektivní, tzn, že za kroky, které teď uděláte, jste zodpovědní i v budoucnu a to je věc, kterou si mnoho lidi vůbec neuvědomuje, a tady to právě začíná.

Začneme malým příběhem: jak už možná víte, své podnikání buduji už zhruba 7 let, první 4 roky jsem se vzdělával, učil, poznával, zkoušel a tak nějak se hledal a až poslední  téměř 3 roky, co mám aktivní živnost a už oficiálně podnikám, bylo spoustu chvil, kdy jsem měl pocit, že s tím vším praštím o zem, hodím si mašli nebo uteču někam do hor, kde si postavím srub a budu pryč od všech lidi. Odtahovali se ode mě kamarádi, nadělal jsem si statisícové dluhy, dělal jsem od nevidím do nevidím a byl jsem věčně nevyspaný, a proto nějaké koníčky šly úplně stranou. U klientů jsem ztrácel důvěru, protože jsem pod tlakem nestíhal realizovat jejich zakázky, nebyl problém v tom, že bych netušil, co dělat, to jsem věděl moc dobře, jen jsem se chtěl tak moc z těch problémů vyhrabat, že jsem nabíral další a další zakázky a výsledek: desítky rozdělaných zakázek najednou, inkasní agentury na krku a klienti „s nožem přede mnou“. Někteří mě rovnou „odstřelili“. A soukromý život a vztahy? O těch ani nemluvím.

Sáhl jsem si na to nejhlubší dno už mnohokrát a stále si na něj občas sáhnu, stále a stále dokola. Jak kdybych dělal pořád tutéž chybu a nemohl se z toho vyhrabat, byl jsem emočně nevyrovnaný a v pasti. Neustále jsem ze dna lapal po dechu, ale stále jsem šel dál, stále jsem pokračoval, když jsem si „zlomil nohy“, měl jsem ještě ruce, protože jsem věděl, že to zvládnu, nevěděl jsem kdy, nevěděl jsem jak, ale věděl jsem, že to zvládnout musím. A tady to začalo…

Svou situaci jsem si začal uvědomovat, začal jsem jí lépe sledovat, a začal hledat příčinu toho, proč se teď topím v bahně. Stále jsem nemohl přijít na to, kde dělám chybu, a stále jsem šel slepě dál. Pak jsem si přiznal, že to prostě „nedávám“, přiznal jsem si své chyby a přestal jsem si je obhajovat, přestal jsem lovit potopenou loď a převzal zodpovědnost za to, co jsem nezvládl, za své chyby a za své kroky, které jsem začal dále dělat a napravovat. Převzal jsem zodpovědnost za důsledky, které má cesta měla a mít bude. A v tu chvilku jsem dostal jakoby tyčí po hlavě a probudil jsem se. Od té doby problémům a důsledkům svých kroků čelím, i když to vůbec není komfortní, ale vím, že je to potřeba. Převzal jsem totiž zodpovědnost za svůj život, protože to nikdo jiný za mě opravdu neudělá. Nečekám od vás lítost, jak jsem to měl těžké, jak jsem měl smůlu a bla bla bla. Tuhle hru, kterou hraje většina lidí, opravdu nehraju. Kdyby za mnou přišla víla a řekla, že změní jednu věc z mé minulosti, kterou budu chtít, tak jí řeknu, ať si to nechá pro někoho jiného, protože já bych jinak neudělal vůbec nic a znovu bych se zadlužil, znovu bych se dostal na dno, protože díky němu jsem si byl schopen uvědomit svou zodpovědnost, převzal jsem zodpovědnost za své kroky, za svůj život, za sebe samotného a ten pocit, když si tohle uvědomíte, je lepší než cokoli na světě a to myslím smrtelně vážně.

Víte, mnoho lidí se stále bezhlavě za něčím žene, zanechává za sebou pěknou paseku, ale hlavně že jdou dál, a pak se divý, že pracují od nevidím do nevidím a pak se jednou otočí a zjistí, že za nimi není nic, na co by byli hrdí, protože nejsou schopni si uvědomit své kroky a převzít za ně zodpovědnost. Zodpovědnost Vás změní a neustále mění. Zkuste se podívat třeba na děti, které musely převzít zodpovědnost za to, co udělaly, opravdu ji převzít a čelit jí samy, po nějaké době můžete vidět, jak rostou a jak jsou stále „nezastavitelnější“ a úplně na jiné úrovní než jiné děti a to v tom nejlepším slova smyslu. Sledujte lidi, kteří museli čelit svým chybám a napravit je, zůstali nepoznamenání? Nevnímáte zlepšení? Vzpomeňte si na pocit, kdy jste něco opravdu zvládli. Jaký ten pocit je? Je to pocit nezastavitelnosti a že máte „slunce u nohou“? Myslíte, že by se vám to povedlo, kdybyste za ten problém nepřevzali zodpovědnost a nezačali ho opravdu řešit? Protože problémy jste schopni zvládnout právě jen, když za ně převezmete zodpovědnost a rozhodnete se je zvládnout, čelit jim.  Do té doby si je často obhajujete a snažíte se přijít na to, proč teď. Teď mohu říct, že své problémy zvládám hravě, ano, jsou ještě dozvuky, ale začínám pociťovat, že problémy zvládám lépe a to paradoxně za polovinu času, protože jsem si své chyby přestal obhajovat, přestal jsem hledat důvody, ale začal jsem hledat způsoby, protože jsem za ně převzal zodpovědnost, přiznal si je, smířil se s nimi a řekl si – A DOST. Tak to jdeme zvládnout a ten film prostě nechám na jindy, protože ne že tohle počká, ten film počká.

Možná jste teď ve stejné pozici, v které jsem byl já několik let, jenže si to člověk mnohdy bohužel uvědomuje až zpětně. Nemám žádné kouzelné slůvko ani návod na míru, který vás naučí být zodpovědný za každou cenu. Umím někoho dovést k zodpovědnosti za to, co udělal, umí to rodiče, když vám seberou ovladač, zakážou mobil a vysvětlí proč… Ovšem tu je právě ta chyba, co se dělá velmi často a ty následky jsou mnohdy katastrofální. Samozřejmě že je potřeba lidi zpětně dohnat k zodpovědnosti za to, co udělali a něco jím za to „vzít“, aby si uvědomili, že tyto kroky prostě nebudou bez následků (bohužel se to využívá i v nezákonné podobě…). Ovšem musíte také řádně vysvětlit, za co ten trest je, pak si teprve uvědomíte, že jste za své kroky zodpovědní vy a nikdo jiný.

Zejména u dětí. Nepůjdeš ven s kamarády, protože zlobíš… A pak předpokládáte, že to dítě ví, za co to je, vždyť je to přece jasné. Tak to se šeredně mýlíte, tisíc lidí, tisíc osobních názorů. A pokud neumíte číst myšlenky, tak opravdu nevíte, co se v té hlavě odehrává, i když si myslíte, že ano. To dítě si třeba jen hrálo, bylo v té restauraci hlučné, protože bylo šťastné a vy ho za to zpražíte?  Má se tedy bát být šťastné? Probuďte se, pro to dítě to je v tu chvilku to nejlepší, co umí, neumí to třeba jinak, potřebuje nasměrovat, potřebuje poukázat na to, proč není dobré, v té restauraci házet po lidech hračky…. V tu chvilku to dělá, jak umí, možná je to v tu chvilku to nejlepší, co umí. Stává se to i dospělým. To dítě to také nevidí z vašeho pohledu a tvoří si své pohádky. Vy to také nevidíte z jeho pohledu a předpokládáte, že to ten druhý pochopí, protože je to prostě jasné. Zkuste se na to podívat z toho druhého pohledu. Zkuste se vžít do dítěte, které právě s tím letadélkem „oblétá svět“, je šťastné a najednou mu za to někdo sebere hračky, bude z toho nadšené a bude rozumět tomu proč? Myslím, že ne. A přesně tak to chodí i ve světě dospělých a o to je to smutnější. Je to realita, které vás poznamená na celý život, i když to na první pohled nevypadá.

Já radši lidi učím, aby byli za své kroky a za své činy zodpovědní, ještě předtím, než vůbec něco udělají a aby se na situaci podívali z druhého pohledu, jde to a překvapivě snadno. Myslíte, že jsem inkasní agentury nesnášel za to, že mě bombardují telefony, maily a dopisy? Ne, na Nový rok jsem jim poslal PF a poděkoval za jejich vstřícnost, protože bych byl také naštvaný, kdybych někomu půjčil peníze a on mi je měl za měsíc vrátit a nebyl schopen je ve finále vrátit ani po roce. Chci, aby si lidé byli vědomi, že jsou zodpovědní za to, co udělají, protože pokud se to povede, ušetříte desítky až stovky hodin ospravedlňováním vlastních chyb a hledáním důvodů, proč to tak prostě být nemůže. Ano, musíte pár chyb udělat a zpětně být za to dohnání k zodpovědnosti, abyste si uvědomili, že to jde dělat i jinak, ovšem to je už jiné téma. Kouzlo v tom, jak se naučit zodpovědnosti za své jednání, je v komunikaci, upřímnosti a také zmiňované zpětné vazbě a hlavně jejím přijetí. Myslím opravdu přijetí, to, že toho druhého pošlete do háje a řeknete si, no bože, tak jsem udělal chybu, přijetí fakt není.

Můžeš totiž myslet dva tři kroky dopředu, ale stejně se objeví situace, které mnohdy neovlivníš, ale můžeš ovlivnit tvou reakci na ně a ta je nejzásadnější. Přišla nečekaná situace, problém, který musíte řešit? Jak dlouho si své pochybení ospravedlňujete a nepřipouštíte si ho? Kolik času vám to bere, kolik emoci? Kolik vaší energie to spotřebuje, než si konečně přiznáte, že se to prostě stalo a je nutné za to převzít zodpovědnost a jednat! Čekáte, že se to vyřeší samo? To vás zklamu, protože to, že se o tom nemluví, neznamená, že je to vyřešeno, jen vás to dost nechutně užírá zevnitř a pěstujete si emoce, které potom velmi často ventilujete tam, kam to vůbec nepatří. A jednou za čas jste v situaci, kdy to stejně praskne. Ovšem čím více to tam roste, tím více to pak sundá vás i lidi kolem.

Představte si situaci, která je celkem častá, že třeba podvedete svého partnera a po několika letech se to rozhodnete přiznat nebo máte pocit, že čím později se to dozví, tím to pro něj bude lehčí, to je upřímně řečeno nesmysl. Teď se posuňme o několik let do doby, kdy váš „drobný opilecký úlet“ vyjde najevo a po těch několika letech, kdy jste si mysleli, jak se procházíte po růžových obláčcích a jak bez sebe nemůžete žít a jak nikdy nikdo z vás nezahne – a teď to přijde a uvědomíte si, že vám ten člověk, který byl pro vás ty roky vzorem, byl pro vás sluncem na nebi, mezitím lhal? Celé ty roky k vám nebyl upřímný? A něco vám tajil? Myslíte si, že vám v tuhle chvilku poděkuje, že jste ho ušetřili a že jste mu  řekli až teď? Že vás políbí a budete žít šťastně až do smrti? Když si najdeme statistiky, tak si většina těchto lidi hodila mašli, vystřelila mozek nebo skočila z mostu. V lepším případě toho druhého někdo zmlátil, sebral vše, co mohl (včetně dětí) a ještě o vás „pěkně popovídal“ všem okolo vás. I když to někdy vypadá, že to možná ten člověk přijme, zevnitř ho to užírá a užírat bude a už vám nikdy nebude věřit nebo to bude trvat hodně dlouho, jako předtím to jen tak rozhodně nebude, to se klidně vsaďte, tak to prostě je. To je efekt toho, když člověk má pocit, že má všechno, co chce, a pak si uvědomí, že to ztratil, v jiném případě, že to vše byla jen kompenzace za něco. Také velmi často ztratíte smysl života, máte pocit, že ta léta byla zbytečná. A mnohdy trvá dlouho, než se z toho člověk dostane a povznese se nad to.

Co takhle příklad z běžného pracovního života, trochu jiného ražení? Představte si: chodíte do práce, pracujete ve skladu, montujete auta, prodáváte v obchodě, obsluhujete v kavárně nebo děláte třeba lezeckého instruktora. Máte další „špatný“ pracovní den, kdy vás štve i to, jak si ti ptáci venku zpívají, a nechápete, jak si to můžou dovolit, když máte špatný den a nejradši byste jim to vytmavili. Jen tak si připravujete kafe, montujete součástky auta, prodáváte výrobek. A najednou zjistíte, že ten hrníček je špinavý, ale nechce se vám ho umývat nebo to kafe se nedá pít, zapomenete někde šroubek, který musíte namontovat na tu součástku, ale je moc daleko a stejně tam vlastně není potřeba. Všimnete si výrobku, který je po době trvanlivosti, ale nechce se vám prostě dnes papírovat, no bože, tak se to vyhodí. A takhle si „vesele“ jedete dál a tuhle drobnost, prostě necháte, vždyť si toho nikdo nevšimne. Jednoho krásného dne (možná ještě toho dne) za vámi dojde host, že se z té kávy pozvracel a začne si stěžovat vedoucímu a napíše nějakou „krásnou“ referenci a vy jste právě strávili svůj poslední den v práci. Někde jinde přijde vedení automobilky a bez mrknutí oka vás vyhodí a ještě na vás podá trestní oznámení, protože ten váš kousek, který měl fungovat, usekl u vedlejšího stroje Tondovi ruku, protože tam chyběl nějaký „pitomý“ šroubek a šéf „vůbec netuší“, jak je to možné. Možná za vámi do obchodu přijde rozhořčený člověk, který tam udělá neskutečný skandál a snaží se zjistit, který k….. mu prodal to zkažené mléko a dohnal vás k zodpovědnosti a vy moc dobře víte, že zkažené bylo

Některé příklady jsou přehnané, ovšem bohužel se dějí. A to nejvíce znepokojivé na tom je, že pak odejdete zcela jistě „plní pozitivních emocí“ a mluvíte o tom, jak si vás v práci neváží a jak vás za každou blbost kamenují a že vás tam šikanují a že… bla, bla bla. Pouze málo lidi se rozhodne převzít zodpovědnost, ten hrníček umýt, pro ten šroubek dojít, to mléko zákazníkovi vyměnit. Mnoho lidi je zvyklých problém házet za hlavu, snažit se je znehodnocovat a znevažovat a pak si to ospravedlňovat a pak, když to jednou přijde, brečí, že je ten svět zlý a ve vládě jsou samé svině a… opět bla, bla, bla.

Nevím, čím to je, ale vůbec nejsme zvyklí brát zodpovědnost za to, co jsme udělali a už vůbec ne za to, co uděláme. Nejvíce to vidím na podnikatelích kolem sebe: vybudují obrovské byznysy, ale totálně neumí uznat svou chybu, protože hodit to na někoho jiného je přece snazší. Vidím to i na dětech, s kterými také pracuji – rodiče nevedou k zodpovědnosti za to, co dělají, mají všechno, nemusí proto nic udělat, jsou učeny, že jsou nejlepší a všichni ostatní jsou zlí a kradou. A když miláček takových rodičů udělá chybičku, tak to nevadí, je to jen děťátko, které za to nemůže, hmm, fajn, ale jak se pak naučí zodpovědnosti, když je učen, že on je ten nejlepší a všichni ostatní dělají chyby a on přece nic nemusí a chyby udělat nemůže? A pak se jednou diví, že se je pokusí jejich mazánek třeba zabít nebo že je teď ve vězení za nezákonné aktivity? Taky mu v té chvilce řeknou, že je to v pořádku? Že za to přeci nemůže? Je to pravda, protože ho nikdo zodpovědnosti nenaučil a neumí s ní pracovat, neumí jí přijmout, nezná ten pocit, netuší, co znamená převzít za své jednání zodpovědnost… Dovednost převzít zodpovědnost opravdu nespadne z nebe, je důležité jí pochopit, pocítit a naučit se s ní pracovat. Však co, Hitler také nebyl zodpovědný za ty milióny mrtvých, on dal přece pouze rozkazy, to ti vojáci je plnili a jsou za ně zodpovědní. A když najednou zjistil, že to bude asi jinak a najednou má být dohnán k zodpovědnosti za to vše, co léta rozkazoval, a všechno to přijde najednou? No nevím, jak vy, ale také bych rozkousl kapsli s kyanidem.

Úmyslně jsem poukázal na asi největší extrém, kdy někdo nebyl schopen převzít zodpovědnost za to, co dělal, bohužel je to realita, zprvu to může vypadá jako drobnost, kde zhodnotíte, že bude lepší jí neřešit, jenže se to pak nabaluje a nabaluje a najednou vše vybuchne a vás to pěkně sundá. Podívejte se kolem nás do ulic, do vězení, kde máte řádku lidi, kteří nebyli ochotni převzít zodpovědnost za své kroky a pak skončili tam, kde jsou. Když se jich zeptáte, kde to začalo,  drtivá většina z nich vám řekne nějakou konkrétní situaci, okamžik, a postupem času zjistíte, že vše, co bylo potom, byl pouze efekt něčeho předtím. A to jen toho, že v tu chvilku si neuvědomili, že ten krok asi bude mít následky a překvapivě že za to mají zodpovědnost!

Ve své práci projektového manažera, ve svém životě i v práci s dětmi a při zvládání „problémové mládeže“ Jsem se setkal se stovkou příkladů. Ano, ve svých 24 letech jsem se už doslova setkal se stovkou příkladů, kde se ukázalo, že ta firma nefungovala, ta rodina nefungovala, já jsem nefungoval, to dítě bylo „zlé“, jen kvůli tomu, že někdo nebyl schopen převzít zodpovědnost za to, co zrovna udělal, za to, že „zapomněl“ v té firmě říct zaměstnancům, že krást je prostě špatné a když si něco ukradnou, tak, bože, mám toho dost. Za to, že dítě zapříčinilo problém, za to, že mlátí manželku a to dítě to vidí a přijde mu to v pohodě a pak se diví, že to dítě ve škole chce zabít spolužáky. Za to, že je na mamku zlé, jen proto, že má blbý den. Nechá to ležet, nechá to pěkně klíčit, pak jsou tu další 2, 3, 10 situací, které se rozhodne hodit za hlavu, a potom katastrofa a to v dobu, kdy to nejméně čekal a od lidí, od kterých to vůbec nečekal, však co, na to, že jsem ho mlátil, přeci už zapomněl a budeme nejlepší kamarádi. Milé dámy a milí pánové, takhle to opravdu nefunguje. A vsadím na to své boty, že každý z vás zažil, ať už u sebe nebo ve svém okolí, nějakou situaci, která způsobila, že jste nechtěli převzít zodpovědnost v době, kdy to bylo potřeba nejvíce.

Ano, jsou chvilky, kdy se vám něco děje, někdo vám něco způsobuje, aniž byste něco udělali. Ovšem myslíte, že když to necháte ležet a radši to nebudete řešit, vždyť to jednou přejde a tak to bude OK? V tom případě jste nezodpovědní vůči sobě, svému životu, svým postojům a budete tak celý dlouhý život krásně nešťastní a budete se těšit na to, až vás andělé povolají k sobě. Je to opravdu život, který chcete žít? Tak převezměte zodpovědnost za svůj život a přestaňte brečet, jak jsou všichni zlí a svět je strašný a plný zlodějů a nespravedlnosti. To možná je, ale s tím stejně nic neuděláte, ale důvod, proč nepřevzít za sebe zodpovědnost to fakt není. Ano, vždy to není lehké, spíše nikdy není lehké si uvědomit, že svůj život máte v rukou VY sami a ten náhlý pocit zodpovědnosti je mnohdy těžký a vypadá, že je toho na vás prostě moc. To je však jen zdání. Jen musíte vykročit z té nechutné komfortní zóny, kterou máte kolem sebe.

Zodpovědnost je všude kolem nás, převzetím zodpovědnosti se můžete stát šťastnými, úspěšnými, spokojenými, ovšem jejím podceňováním a odkládáním nebo odmítáním si můžete udělat ze života peklo, rozvrátit vztahy a naštvat několik stovek lidí kolem sebe nebo půjdete jednodušší cestou a prostě si hodíte mašli, vystřelíte mozek, skočíte z mostu nebo si vezmete kapsli s kyanidem. Ovšem, víte co je nejhorší? Ten pocit, že jste zklamali sami sebe…. Máte jiný názor? Budu rád, když se o něj se mnou podělíte, třeba dole do komentářů.

Koukněte na mou Facebookovou stránku, ať vám nic neunikne. 🙂 Tento článek můžete sdílet dál, i kdyby otevřel oči jednomu člověku, je to úspěch. 🙂 Moc děkuji. 🙂

Jakub Jonáš

Cílevědomý a nepoučitelný workoholik. Optimista, který se už nemohl dívat, jak se tvoří svět bez něj.

Komentáře